Crocus - Nemocnice

Přikývl. "Zní mi to... jako pohádka, skutečně," zamyslel se nahlas. Jemně se naklonil ke knížce. "Pokud je stará 400 let, jak je možné, že z ní stále není... dočista blázen? Myslím teď doslovně blázen. Schvaluji, že je fanatik. Eru-... chci říct, Elluka, mi připadá jako někdo, kdo je stále schopen normálně myslet. Strategicky i obyčejně," pověděl. Sám si tím byl jistý - podivná alternativní dimenze to potvrdila.
Po krátké odmlčce, jednak na nádech a jednak aby si urovnal pocity. "A také cítit. Totiž, přesto, že mě unesla a zabíjela, hrála si s mrtvolami a tak zneuctila mrtvé... kdyby byla bezcitná, nikdy by mě nepustila z té jeskyně, abych tě na svých křídlech odnesl sem."
Nebyl si jistý, zda teď hájil přímo Elluku nebo jen nechtěl přijmout fakt, že to, co je v knížce, je pravda. "Nikdo není záporák příběhu tak zničehonic," téměř zašeptal nakonec.
Celé to zní jako smutný milostný příběh, napadlo ho najednou. Možná, pokud jsou příběhy skutečné a propojené, je Elluka možná jen smutná ze ztráty svého muže a není schopna se přenést přes jeho smrt. Nedokázal by si představit, jak by se vyrovnával se ztrátou Yuu a samotná ta myšlenka ho děsila. Hlodala v něm nejistota a touha zjistit, co stojí skutečně mezi řádky v příběhu Eve a Sorceress of Time. Ovšem, i přesto, měl pocit, že ta touha po poznání bude jednoho dne tím, co přivede problémy.

Když si povzdechla, pokusil se o úsměv. "Když budeš často přemýšlet, budeš mít na čele vrásky," zasmál se, aby trochu změnil téma a nadhodil veselejší náladu. "Cítíš se lépe?" zeptal se.
Rozhodl se, že formulář nechá na potom. "Oh, málem bych zapomněl," rozvzpomněl si. "Přišla tě navštívit Kiyomi. Nějaký kluk taky, nejsem si jist, zda ho znám, bedlivěji jsem ho nezkoumal. Mám je pustit dál nebo chceš klid?" zeptal se.

Vždyť už jsou uvnitř... Jo, to mu došlo až později, když si všiml, co Kiyomi provádí. Sám byl trochu technofob, tudíž si počkal na odpověď od zkušenější osoby. Na odpověď reagoval jen s mírně otevřenou pusou. Pff, technologie, zasmál se v duchu, jelikož vůbec nechápal, jak se informace mohou zaznamenávat v jedničkách a nulách.
"P-pardon... to je na mě nějak moc čísel," přiznal popravdě s omluvným výrazem a stiskl ruce k sobě. Lehce se usmál. Je to užitečné... ale pravděpodobně je to složité na vysvětlování.
"Umm... půjdu se podívat, zda venku není nějaký automat na limonádu nebo něco chladného. Yuu, budeš chtít něco?"

Zasalutoval. "Rozkaz, madam!" Následně vyplul z pokoje. Z nějakého důvodu, pro něj nevysvětlitelného, se cítil nervózní. V nemocnici nebylo nic zvláštního, tak proč byl tak nesvůj. Jakmile za sebou zavřel dveře, popadla ho úzkost taková, že si musel dát chvilku, aby se vzpamatoval.
Eruka... Určitě řekla něco důležitého. Něco, co on sám přehlédl a bylo důležité. Něco, co vedlo k vyřešení toho, co se právě děje, vysvětlení, či cokoliv. Zero... vzpomeň si. Vzpomeň si!
"Chyběl jsi mi!" Ne, to nebylo ono. "... ráda bych ti věnovala svou plnou pozornost." Ne, to taky není ono. Proč vypadala tak bolestně? Proč je nechala jít? Bytost tak mocná je mohla zastavit pouhým mávnutím své hole. Vypadala jako někdo, kdo-
Plácl se do čela. O čem to sakra přemýšlí?! Tak to určitě nebylo. Věděl, že ne. Přestal se dívat stroze do země. Teď měl úkol, jednoduchou misi. Vydal se hledat automat na vodu. V kapse mu zacinkaly mince a on pro ně sáhl.
Hmm, vychlazená voda. Perlivá? Neperlivá? V menší láhvi nebo větší? Proč mu to vlastně tak dlouho trvá. Strčil mince do otvoru v přístroji, namačkal daná čísla a sklonil se, aby převzal ledově studené nápoje.
"Vychlazená voda se nese!" vtrhl do pokoje s úsměvem na tváři. Všiml si, že o nečem velmi hluboce přemýšlí. Přistoupil blíž, zátko pootevřel, aby se s tím rytířka nemusela namáhat a podal jí láhev. "Hmm, plánuji tu s tebou zůstat, dokud se zcela nezotavíš nebo dokud nebudeš zdravá natolik, abys mohla odejít. Bude to vadit?" usmál se. Chtěl říct něco jiného. Vděk v něm vřel jako horká voda, ale on nenalézal slova.
Podíval se z okna. "Léto," zamumlal. "Myslím, že bychom si měli někdy dát výlet k moři. Voda bude určitě příjemná, písek vyhřátý ze sluníčka a výhled na nebe k nezaplacení." A holky v plavkách, pomyslel si v duchu pro sebe. I když jemu záleželo jen na jedné holce v plavkách...
A po této myšlence zabloudil pohledem na Yuu.

Ah, málem bych zapomněl, pomyslel si Zero. Soburin... Zakroutil pak neznatelně hlavou. Řekla mu přeci, aby se tak k ní nechoval. Zvedl ruku na rozloučenou. "Měj se, Kiyomi," usmál se na rozloučenou. Rád by vstal a otevřel jí dveře, ale pak si pomyslel, že by si to mohla špatně vyložit. Navíc, strážce to milerád udělal za něj.
"Šlo o toho člověka s léčivou magií?" ujistil se. Nemyslel si, že tuto konverzaci minul, ale pro jistotu by byl rád uveden do obrazu. Rád by takovou magii také vlastnil - alespoň by rytířce mohl být užitečný. Pheeeww, to tak trvá, zesílit!

Než se stihla rozjet velká konverzace, někdo zaklepal na dveře. Někdo známý? Pak do pokoje vešla sestřička, na podnosu, jak se na nemocnici v Crocusu slušelo a patřilo, přinesla večeři. Položila pokrm na stůl vedle postele, uklonila se a zase odešla, dokonce za sebou zavřela slušně dveře.
Pokojem se začala nést honosná vůně chutného jídla.

Chvilku mu to trvalo. Pak zrudl stejně jako ona, do barvy čerstvé letní třešničky. Zvenku sice vypadal jen mírně vyveden z klidu, ale vevnitř šílel a sám si vlastně nebyl jistý, zda štěstím či jiným pocitem.
"Jo," houkl odpověď a trhl sebou. Najednou vypadalo držení lžíce a pokrmu jako nejtěžší věc na světě. "J-jasně. Udělám to," pokýval hlavou. Ve zlomkách vteřin se nadechl a vydechl, vzápětí vzal do ruky talíř a natáhl se pro lžíci. Ruku měl jistou, neklepala se, očividně nechtěl dávat najevo svou nervozitu. Nechtěl být průhledný jako okno.
Nabral sousto tak akorát, ne hodně ani ne příliš málo a nesměle vykouzlil úsměv. "Yuu," oslovil ji a zvedl lžíci s jídlem. "Řekni aaah~"

Ihned uhnul pohledem, sotva snědla první sousto. Cítím se jako rodič, romyslel si. Na to ještě nejsem vůbec připraven. Naštěstí Yuu se zaobírala jídlem více, než situací samotnou, zdálo se.
"Už dlouho jsme se neviděli s Ryuuem a ostatními z cechu," poznamenal, jen na zahájení konverzace. "Hádám, že je ještě chvilku neuvidíme, pokud neplánují přijet sem."
Pamatoval si, že Nami byla vždycky ta veselá, Ryuu ten věčně zamyšlený a vážný, jak se na ledového patřilo. Jak by mohl zapomenout na Aki, s kterou se seznámil vlastně jako první...