Sídlo - Pokoj Gehenny

Nyní, když byla částí této skupiny, nový žoldák, který přišel vykonat svou práci, shrábnout peníze a pak zase odejít za rouškou tmy, necítila se překvapená, že tu pro ni je pokoj.
Vešla dovnitř a nadechla se zatuhlého vzduchu v místnosti. Nechala v něm přítmí, nepotřebovala ho vidět ve světle. Její mistrovská mysl jí dovolila si představit bohatství, nikoliv peněžní, které se jen složitě popisovalo. Žádná práce se od ní nežádala a tudíž spoustu volného času si vyžádala své. Odkudsi, v ruce dřímajíc obyčejného albínového plyšáka, láskyplně se na něj zadívala.
"Jsi albínový, přesně jako já, tvore," promluvila dramatickým, možná až melancholickým hlasem. Obracela plyšovou bytost v ruce, prohlížela si každý kus, jako kdyby to byla dokonalost sama. Ve tváři byla však ledová.
Do chvíle, kdy plyšák začal hořet. Dala si záležet, aby nehořel jen tak. Temný Regulus vzplanul uprostřed jeho těla, rozhořel se jako nádherná fialová květina, jehož květy nebyly ničím jiným, než samotným temným ohněm.

Zachichotala se a přerývaně se potěšením nadechla. "Cítím se..." Upustila medvídka a na tváří se jí rozzářil křivý úsměv. Pomyšlení, že každý tvor může tak nádherně vzplanout, hořet a kvést jako květina, ji dováděl ke slastnému šílenství.
"Inspirována..."