Zero & Yuu

Jsem Zero. Jsem student. Nikdy jsem knížky příliš nečetl a tak jsem netušil, že láska může být tak komplikovaná. Třeba - nikdy jsem netušil, že mluvit s dívkou bude tak těžké! Určitě to znáte, ten pocit, když se vám stáhne hrdlo a na slova "Jak se máš?" odpovídáte "Ano."
V mé třídě je spoustu zajímavých lidí a o to zajímavějších učitelů. Přeskočme však nezajímavé detaily každého milostného příběhu. Seznámím vás s osobou, která hraje v tomto... zamilovaném zápisu velmi podstatnou roli - Yuu Ichikawa.
Z mého pohledu je to dokonalost sama. V tělocviku by vás rozdrtila, v plavání by vás rozdrtila a drtí teoreticky všechno, co ji zabraňuje stát v první příčce nad Rin Yoru. Možná se zdá být rytířská bytost, která nevyznává nic jiného, než železo, ale já pevně věřím, že vevnitř je to skutečně citlivá milující osoba.
Huh? Jak to víte? No... říct to narovinu by bylo příliš jednoduché, to se přeci v pohádkách nestává. Princ si musí svou princeznu vydobýt a zasloužit, porazit draky, přejít sedmero hory, zlomit kletby a podobně. Takže si na ten moment pěkně počkejte.

Blíží se Yuuiny narozeniny. Vlastně pro mě to znamená takovou rutinu - všechny holky přeci zbožňují, když si kluci pamatují jejich narozeniny. Naneštěstí při jedné nešťastné náhodě na školním hřišti a ředitelkou Ellukou je Yuu v ošetřovně, což znamená, že mně zbývá vymyslet, jak ji nenápadně přijít navštívit, abych nevzbudil velké podezření.
Přísahám, že jsem nikdy nebyl tak nervózní. Všechny zkoušky jsem přežil bez pocení a nutnosti neustále doplňovat vodu. Teď jsem si byl ale velmi nejistý sám se sebou - co když nejsem vůbec na něco takového připravený?!
Přemýšlel jsem, kdo by mi mohl pomoct. Komu bych tak důvěřoval natolik, abych se mu nenápadně svěřil. Shin? Uhh, radši ne. Po dlouhých minutách sezení a přemýšlení jsem došel k názoru, že to musí být někdo, kdo se v holkách vyzná a má přehled.
Nuže, kdo jiný, než Lochivan-sensei!
Lochivan-sensei má svůj vlastní fanclub, tudíž jsem tušil, že se vyzná. Přijít k němu a zeptat se ho byl druhý velký problém.
"Pssst, sensei!" Žádná odpověď. Nikdy nebyl tak zcela nahluchlý, jen okolí ignoroval. "Sensei!" Znovu nic. "Lochi-sensei, Mira se topí!" A hle - reakce!
Mile mi odpustil za to, že jsem na něj udělal vtip, jen abych ho přivolal do soukromí.
Koukal jsem do země, než jsem ze sebe vysoukal otázku. "Sensei... jak překvapíte dívku na jejích narozeninách? Myslím, nějaké osvědčené rady?"
"Zkus růže, určitě pomůžou. Pokud tedy není ona holka alergická na pyl," odpověděl stručně učitel. Jasně, to mě mohlo napadnout.
Zapomněl jsem se ho však zeptat na všechno ostatní a než jsem se k tomu dostal, zmizel na hodinu.
Na chodbě jsem potkal Yutori-sensei s pytlíčkem bonbonů. Luskl jsem a přiběhl k ní. "Sensei, všechny ženy rády sladké?" zeptal jsem se.
Yutori nikdy nebyla příliš ukecaná žena, ale odpověděla mi. "Všechny ne, ale bonboniéra potěší snad každou."
Můj check-list se pomalu zvětšoval. Po škole jsem potkal Lea-senpai na chodbě. Nikdy nenosil vážné oblečení.
"L-leo?" Nenápadně jsem ho poťukal na rameno a radši ustoupil, jen pro případ, kdyby ho měla v moci agresivní nálada. Naštěstí se jen líně otočil a tázavě na mě vrhl děsně strašidelný pohled, až jsem si myslel, že mě zaživa upeče nějaký oheň, který se magicky zjeví.
"Bude to divná otázka, promiň," varoval jsem ho předem. "Myslíš, že holky radši kluky v oblecích nebo... nevážně?"
"Na vážné situace vážné oblečení. Pokud víš, že by ta holka radši nějakého badass, pak víš, co tím myslím." Vlastně jsem nevěděl, ale nechtěl jsem schytat neelegantní bouli do čela a tak jsem jen přikývl. Uklonil jsem se na důkaz díků a spěchal ze školy.
Další den jsem přišel připraven. Růže? Mám. Bonboniéra? Se všemi druhy čokolády, uspokojí snad každou dívku, která si ráda mlsne na sladkých. Oblečen v elegantním pánském obleku s boty, které ladí k tomu všemu. Jediné, s čím jsem si nemohl poradit, byly vlasy.
"Nami, mohl bych tě prosím o něco poprosit?"
"Zero!" vydala překvapeně. "Kam se chystáš?" Oblek mě málem odhalil.
"To je... vlastně dlouhý příběh. Mohla bys mi nějak uhladit vlasy?" požádal jsem s prosebným výrazem a štěněčíma očima.
Když šlo o vodu - a to zjevně platí i na gely a podobně - byla Nami profík. Odškrtl jsem si ze seznamu tedy i vlasy.

A konečně. Konečně slyším své kroky ozývat se na schodišti, jak pomalu mířím nahoru, kde je ošetřovna. Stál jsem u dveří, rozdýchával a přemýšlel, co říct. Zaklepal jsem a jakmile se ozvalo milé "Dále!", vešel jsem dovnitř.
"Zero?" Další překvapený pohled. Yuu seděla na posteli a vůbec nevypadala jako někdo, kdo by byl rád oděn v železe.
"A-ahoj, Yuu," vypadlo ze mě. Měl jsem pocit, že mě ta kravata moc škrtí, ale povolit jsem si ji nedovolil. Rychlým krokem jsem se vydal ke své spolužačce.
Zvedl jsem růže a bonboniéru. Cítil jsem, jak mi tvář rudne a hoří.
"O-opožděně všechno nejlepší, Yuu..!"