Gehenna & Píseň beze slov

Toho večera se magický zvuk ozval znovu, tak, jako každý večer. Krásná, harmonická, až andělská melodie. Jako vždy velmi smutná a truchlivá, ovšem pro Gehennu bylo cosi v tom smutku překrásného.
Slastně se opřela o zeď své vězeňské cely a zaposlouchala se. Byla to stejná hudba. Tóny byly naprosto zkopírované z předešlých dnů, jako kdyby noty hrál hudebník již desítky let, pořád tu samou, stále dokola.
A pak to samé přerušení. Chodbou se ozvaly rychlé kroky stráží, cinkání mečů a zbroje o zem. “Ihned přestaň!” Pak zvuky násilí, které se jen těžko popisovalo slovy. Hudebník nikdy nic neřekl, ona neznala jeho hlas. Neslyšela ho křičet, ječet, neprosil nikoho o pomoc. Stráž odešla, jakmile se podařilo hraní zastavit a vězení se zase pro jednou potopilo do šílenství vyvolávajícího ticha.
Jak barbarské, přerušovat tak nádhernou hudbu hloupými skřeky, pomyslela si vězenkyně. Uvnitř v jejím nitru něco hořelo a jen stěží se ovládla, aby vše nenechala lehnout v pekelném ohni Regula. Jediné, co ji drželo při smyslech a zdravém rozumu, byla touha slyšet tu melodii znovu. A znovu. A znovu. Dokola a dokola, dokud neznala každičký tón.

Druhý den hrála hudba znovu. Ozval se krok stráží, tentokrát brzo. K jejímu překvapení mířili k ní. Pozvedla hlavu a s prázdným pohledem se zadívala na neznámou tvář. Vlasy zlaté, vlnité, honosné stříbrné brnění. Pravděpodobně by bylo k ničemu v boji, sloužilo jen jako okrasa.
“Páni, nemůžu uvěřit, že tuhle ženskou za chvíli pustí,” zamumlal si pobaveně pro sebe. “Taková pěkná baba a tak vyšinutá…”
Ta slova jí nezajímala. Odvrátila zrak a sklopila zase hlavu. Kdyby mohla, proměnila by ho v kámen. Na místě, teď hned. Bylo by to však bez pointy a ne tak nádherné, jako za rouškou tmy. Jeho obličej by se stal kamenným a fakt, že by takto ten hnusný ksicht zůstal napořád, Gehennu nelákal.
“Pojď sem,” zavolal na ni. Ani se neobtěžovala. Jediné, na co se dívala zespoda, bylo nebe. Stráž počkala, pak si povzdechla a zase odešla.
Za chvíli se u její cely objevil někdo další. Cítila se jako nějaká atrakce, jako v tom cirkuse, ve kterém byla. V jednom kuse se na ni přišel někdo dívat.
“Máš šanci se dostat odsud, pokud splníš moje podmínky,” ozval se další hlas, opět neznámý. “Staneš se nájemným vrahem pod mou kontrolou a budeš dělat to, co ti řeknu. Jak, to už mě nezajímá. Dám ti svobodu, dočasnou, která končí u té mé.”
“Trapné,” oddechla si Gehenna unaveně. “Co z toho mám?”
“Co z toho máš?” vyjekl muž nasupeně. “Jsi snad nejslavnější sériový vrah vůbec! Není tě škoda, sedět tu a nic nedělat? Dávám ti svobodu! Vytáhnu tě z téhle díry! Co ještě chceš?!”
Gehenna se zvedla a přišla k mřížím. Muž před ní ucouvl. Žena se na něj zadívala a pak se šíleně usmála.
“Chci…” Co vlastně chtěla? “Chci slyšet tu hudbu, co tu hraje každý den před západem slunce. Zblízka, bez vyrušení,” řekla.

O co si řekla, to jí bylo jako zázrakem dáno. Pohled hudebníka, když Gehenna vešla do jeho cely, byl k nezaplacení. Představovala si ho jinak - rozhodně ne jako mladého klučinu, vyzáblého, samá kost a kůže.
“Nechci ti ublížit,” pověděla, sladkým tónem. “Zahraj mi. Zahraj mi to, co si hraješ sám pro sebe. Zahraj to pro mě.”
Aniž by musela použít magii, aby ho donutila, naladil si mladý muž svůj hudební nástroj a celou se ozval malebný zvuk. Gehenna se posadila a zavřela oči. Nadechovala zatuhlý vzduch.
Konečně… konečně! Konečně, jednou po těch dlouhých měsících, se cítila inspirována. V hlavě přehrávala část, kterou znala, přesně jak hudebník hrál. Vzrušeně její srdce rozkvetlo, jakmile se objevila část nová. Zcela neznámé tóny.
To, co se dělo v její hlavě, bylo nepopsatelné. Užívala si každičký moment, cítila pocity, s kterými hudebník hrál.
Vydechla, když zazněla poslední nota.
“Překrásné,” zašeptala. Hudebník se na ni jen díval, v jeho očích se odrážela nejistota, zmatení a strach. Gehenna mu pohled vrátila a nakonec se usmála.
“Milostný příběh,” vyslovila a mladík se přerývaně nadechl. Projevil šok a překvapení. “Láska, nádherný začátek plný barev a pocitů. Měl jsi pocit, že nikdy neskončí. První rande, jedinečné pocity, první polibek. Čeká tě, tam venku. Ty jsi mezitím sám, osamocený v cele, bit za své pocity a bojíš se, že na tebe zapomene nebo odejde.”
Vězni se tvář změnila do frustrovaného výrazu a rozbrečel se. Nástroj mu spadl na zem. Poprvé za celou tu dobu ho uslyšela křičet, jak mu hrdlo dovolilo.
Taková je láska… Žena se natáhla a pohladila chlapce po vlasech. “I květina, která rozkvete, musí někdy uvadnout - taková je realita. Bál ses, že nikdy nebudeš pochopen, ale již jsi. Pamatuj ale, že až uvadne, za nějaký čas rozkvete znovu,” pověděla. “Pokud v něco takového věříš.” Lehce pokrčila rameny.
Zvedla se. Nástroj na zemi rozplál temným ohněm. Chlapec ucouvl a vystrašeně se díval, jak jeho nástroj hoří, mění se jako zkroušená květina a nakonec pohasíná.
Nadechl se, aby mohl cokoliv říct. Nevypadal, že by byl jejím činem naštvaný. Nechápal, avšak byl vděčný. Gehenna se jen usmála a v jejím úsměvu bylo znát potěšení.
“Zamilovala jsem se,” vydechla rezignovaně. “Zamilovala jsem se do tvé písně beze slov. Odteď je má, chceš nebo ne. Nikomu dalšímu ji už nehraj,” rozhodla, aniž by čekala na jeho názor. Opustila celu, jako kdyby se jednalo o výlet.
“Už se neuvidíme,” řekla narovinu. “Hraní ti tady přidělává jen problémy. Až se dostaneš ven, hraj něco veselejšího - lidé nemají rádi tragické milostné příběhy.”

Byla inspirována. Povedla se jí další divadelní hra. Pokaždé, když se ozval srdcervoucí křik, vzpomněla si Gehenna na tu melodii. Krásnou, harmonickou, andělskou.
Hudbu, která doprovázela ty, kteří ve svých posledních momentech mysleli na svou lásku.