Lochi a Suki

Pomalu se podívám na Suki, která spí v posteli, vedle které sedím. Suki pokračovala v dospávání unávy z tréninku, který včera přehnala. "Dobře se prospi lásko." zašeptám a pohladím ji po tváři. Nebo spíš se o to pokusím, jelikož se Suki převalí na bok a chytne mi mou ruku.
"Neboj budu tu s tebou." zašeptám s úsměvem. V duchu si, ale povzdechnu, jelikož se mé myšlenky opět zatoulají k tomu, co jsem se snažil vyřešit celý den. Nutno říci, že neúspěšně. Stále jsem nedokázal najít uspokojivou odpověď proč bych tento vztah neměl přerušit. Z každého pohledu, pro mně znamenal potíže. Časově, bezpečnostně i názorově. A přesto, jsem po dnešku věděl, že to z nějakého důvodu neudělám, ale stále jsem si ještě nebyl jistý proč a to mně štvalo. Opět jsem dneska zavřel oči a v duchu jsem si začal přehrávat náš první společný den.

Probuzení přeskočím, jelikož přestože bylo příjemné, tak se jsem si byl jistý, že odpověď kterou hledám se tam nenacházela. A tak se přesunu až do okamžiku, kdy jsem opuštěli sídlo cechu a vyrazili do města sehnat si něco pořádného k jídlu.
"Ale Lochi já nechci letět na démonovi." Věnuji Suki trochu omluvný úsměv a odpovím. "Ale jinak nám cesta zabere půl dne. A copak tě můžu trápit půl dne hladem?" zeptám se a pohladím ji po tváři. "Já se žádného démona nedotknu." Odpoví důrazně Suki a její žaludek jí to potvrdí zakručením. "no, dobře lásko, dobře ty se démona nedotkneš." Odsouhlasím a následně vyvolám jednoho démona, kterého používám k přepravě. "Říkala..." začne Suki, ale dřív než to stihne dokončit nebo se stáhnout z dosahu. Ji chytnu do náruče a naskočím na démona, který se plynule na to zvedne ze země. "Ani ses démona nedotkla." řeknu pobaveně a trochu sehnu hlavu, aby pro Suki bylo jednodušší mi dát ruce kolem krku. "Pusť mně na něj a já nás shodím dolů." zašeptá mi Suki do ucha a následně si opře hlavu o mé rameno a odpočívá.
"Dobře, dobře dám si pozor, abychom se neproletěli víc než je třeba lásko." řeknu s úsměvem a po celou dobu desetiminutového letu, ji poctivě držím v náručí.
"Tak už jsme tam." řeknu a následně dopadnu na zem z démona, který se rozplyte při přistání. "Nebylo to až tak hrozné ne?" zeptám se a položím Suki na zem. Následně chytnu Suki za ruku a vyrazíme, abychom se zbavili poslední části cesty, nějakých pětset metrů lesem do města. "To vždy musíš přistát tak daleko od města?" Zeptá se Suki poté co jí zakručí v břiše. "Copak, ty nejsi ráda, že se můžeme takto sami projít?" zeptám se rádoby ublíženě. "To ne, ale už mám fakt hlad a tak jsi mohl přistát blíž ne?" Pokrčím rameny. "Promiň, ale lidi mají tendence volat stráže, když nad městem uvidí pětimetrového démona." Suki si odfrkne a zeptá se. "A to ti vadí?" "No vzhledem k tomu, že se chceme vklidu najíst, tak docela ano." řeknu a slabě se zasměji.
Chvilku na to se, už skutečně dostaneme do města a začneme se proplétat uličkami na náměstí, kde se nechází má oblíbená restaurace. Sedneme si, objednáme jídlo, pití. A chvilku se díváme na nástěnou mozaiku. "Víš, že ta mozaika je magická?" zeptám se po chvíli, zatímco se dál dívám na mozaiku. "Opravdu a co dokáže, chrlit ohěň?" zeptá se Suki hlasem, který jasně hovoří, že ví co to bude, ale nechce mi kazit téma hovoru. "Dokáže se na přání měnit." odmlčím se a pak pokračuji. "Když jsem zde byl poprvé, tak tu byl drak a hned další den vzdušní pohled na město. Jelikož se tu konala nějaká akce a majitel chtěl natáhnout turisty. Zhruba asi tak před měsícem, tady tu mozaiku využili k požádání o ruku." řeknu a jelikož jsem se celou domu díval na mozaiku, tak jsem si nevšiml jak Suki na tohle zareagovala. Trhla sebou a snad poprvé se zájmem se na mozaiku podívala, jako by čekala, že se to stane znovu. "Opravdu?" "Jo, myslím, že to bylo u toho prázdného stolu před mozaikou. Originální nápad, ne?" Zeptám se a opět se podívám na Suki. "To, ano." Přitaká Suki. To už nám donesou pití a tak si připijeme a začneme si povídat.

Opět zavrtím hlavou a pomyslím si. Stále mi to uniká. Není to jejím chováním, určitě bych našel spoustu dívek s lepší povahou. Nejistě zavrtím hlavou. Po dlouhé době mně něco mátlo a co mně děsilo víc, tohle bylo snad poprvé co mi to nevadilo.

V duchu si projdu zbytek dne oběd, procházku po městě a pak cestu zpátky, kterou Suki už částěčně prospala. Následně jsme se přesunuli ke mně, kde jsem uložil Suki a šel pro něco k pití. Když jsem se vrátil, tak Suki už spala a já nad tím začal přemýšlet. "Lásko pojď za mnou." vytrhne mně z přemýšlení Suki, která se probudila a lehce mi zatáhla za ruku. "Vždyť už jdu lásko." řeknu a v duchu si dodám. Vždyť jsem to měl celou dobu na očích. Nebo přesněji bylo to na jejích očích. Vklouznu pod peřinu za mou láskou a nechám ji, ať se ke mně přitulí. "Odpočiň si lásko." zašeptám a následně ji políbím na čelo. Najednou má tak živé oči, tak šťastné. To bude ten důvod proč to nedokážu udělat.